Pamatujete na mrazíky? Nemyslím toho ruského, ale ty od Jiřího Trnky. Vůbec si nepamatuju děj, jen, že možná jeden měl místo nosu mrkev a byl hubený a ten druhý tlustý… (jo, a pamatujete na Groku z Mumínků? 🙂 ) Vzpomněla jsem si na ně, když jsem večer po přednášce výtvarnice Toybox, která vedla super seminář o ilustraci, zvolila momentální pohodlí před naplánovaným bezpečím a místo čekání na správnou tramvaj jsem jela tou, která přijela nejdřív. Taky máte takovou chuť, když je vám zima a čekáte na tramvaj, už už nastoupit, přestože zrovna nejede přímo ta vaše? Tak to se mi včera stalo, podlehla jsem a nastoupila úmyslně jinam, to je jedno kam, hlavně do tepla. Bodejť ne, v takovém mrazu! (Nevím kolik bylo, ale zjišťovat to nebudu, protože mohlo být klidně jen mínus jedna. Ale asi spíš mínus pět…). Bylo po desáté večer, tramvaje začínaly jezdit až po patnácti minutách, a já nakonec místo jednoho přestupu kvůli výluce přestupovala čtyřikrát a domů jsem místo půl hodiny jela hodinu a půl. Takže je to tu. Prosinec. A mráz, až prsty u nohou pálí. A to jsem měla kozačky! Takže plánuju výhledově ještě nějaké ponožky z… no minimálně angory 🙂
Ani na zimu jsem nemusela sklízet vázu ze stolu. Příznivkyní klasických adventních věnců moc nejsem a na stůl by se nám ani nevešel, zato jsem si udělala suchou vazbu z penízků Měsíčnice, průsvitné suché plody, které za světla hážou až perleťový nádech.
Tak se mějte hezky. Příští víkend budeme mimo civilizaci. Tam, kde bude nejen mráz ale i sníh… A budeme slavit Vánoce. Těším se. Pa!
