Ti druzí

Liby, to je hezký, nech to tak. To žlutý se mi líbí, takový lákací to je, jako světlo pro mouchu.

– Díky.

A ten pidižvík s loutkou je božsky strašidelnej.

– No, to jo… je, no. Hele, Dášo, vidělas film Ti druzí? Ten pidižvík s loutkou..

Tak dík, teď neusnu !!!

– Promiň 😀

……………………………………………………………

To bylo tak, normálně jsem si jednoho večera zase sedla ke stolu, kreslím si, mám něco vymyšlené.

Není ale čas, všechno je takové hektické, je pozdě večer… udělám si jen skicu, nahodím světla, stíny a dodělám to pak.

Znáte pak? Tu dobu, co se nikdy nestane, protože si myslíte, že “pak” bude vypadat úplně stejně jako teď, jen se to stane zítra. Tak jsem to nechala na pak.

Jenže zítra je kupodivu sice pak, ale taky je úplně nový den, dějí se jiné věci, máte jinou náladu a když si znova sednete tam co včera, kde jste včera večer aktivně tužkou něco čmárali a docela to šlo, dnes ta situace vůbec nejde nasimulovat zpátky.

Stejné místo, stejné věci a přesto to není ono… Prokrastinace se hlásí ke slovu, zabíjená dotěrným “Nebuď trapná a dodělej to, tohle bude tak pěkný!”

Jdu k pracovnímu stolu, beru barvy, dodělám tam nějaký stíny, koukám na to …a najednou to chci nechat.

A je to. A opravdu.

Je to jiný, jiný než jsem to chtěla, docela jiný než posledních deset obrázků, špatné mi to ale nepřijde ani trochu.

Naopak, při představě, že bych to další barvou “zabila”, se utvrdím v tom to tak nechat. Jo, tak jo.

Tak to tak nechávám a jestli se mi bude někdy chtít, namaluju jinej, podobnej, přesně tak, jak jsem si to vymyslela.

Nikdy není nic jak si to vymyslíme. Někdy je to horší, a někdy je to lepší. Ale nikdy ne stejné. Možná podobné.

Nebo tedy já si nic nedokážu vymyslet a předpovědět tak, aby to bylo stejné.

Mám trochu dojem, že lidi si myslí, že malíř vidí v hlavě obraz a pak už ho jen namaluje, přesně tak jak ho má vymyšlený. Tedy pokud nejsou fotorealisté. Dokonce si myslím i to, že někteří malíři to tak fakt mají. Nejvíc to asi závisí od vykreslenosti a jistoty. To se pak dá předvídat, že rovná čára bude rovná, když ji umíme rovně namalovat a že růžová bude růžová, neboť ji mezi pastelkama dokážeme rozeznat od oranžové.

Ale miluju pocit, když je něco “ještě lepší, než jsem si to vymyslela”. To je potom úžasné!

Většinou to tak i je, a to mi dělá radost. Tohle sice není ten případ, ale na druhou stranu je to výborný příkld pravidla číslo jedna : Umět včas skončit! Aneb Nech to, ať to nezkazíš.

Takže dneska Holčička se svícnem, která vyšla úplně jinak, než jsem si představovala, a to se mi líbí taky a hodně!

Stmívání


via GIPHY

Mám ráda okamžik, kdy se na obloze střídají dvě modré. Ta světlejší, blankytná, prosvítá skrz temně modré mraky. Tam dole, v ulici, ve dvoře, v lese, na poli, na zahradě…už je tma. Nokturno.

Zapálila jsem si čajové svíčky v koupelně, naložila se do vany, protože mi byla hrozná zima a řekla si, že včerejší příspěvek zveřejním až dnes. A vida, dnes je den tak slunečný, že se mi k němu obrázek tmavomodrého nebe a černých siluet domů a pařátů holých stromů (pro zájemce – vlevo ořech, vpravo bříza – jo, fakt nám před okny roste takhle vysoká bříza) nehodí. Tak počkám až se trochu setmí… 🙂

Připadá mi, že mi sluníčko opaluje tvář jako kdyby byl květen, strašně brzo ráno, kdy je ještě hodně chladno, ale slunce už svítí vysoko, všude ale stále studí rosa a fouká ještě ranní ledový vítr od tří Mrazíků, ale vy víte, že odpoledne bude horko. Ale ti Mrazíci, ti tam jsou. To cítím přes péřovku i přes rukavice a to pravda je.

Obyčejně však trávím zimní měsíce většinou tak, že spím, nikam se mi moc nechce, jím, marodím se zápalem plic nebo záněty nosohltanů a těším se, až bude víc světla, ale užívám si to šero a . Když mám čas na kreslení, bývá na práci už tma, ale kdo je tvůrčí typ a sova, ten mi jistě dá za pravdu, že nejlepší věci člověka napadají kolem desáté večer a druhé ráno:).

Většinu prací od října jsem kreslila a fotila večer. Myslím, že je to o zvyku, barvy se ráno víceméně shodují 🙂 Důležité je jen, aby zdroj světla neházel stín pod ruku.

Tak odpočívejte, spěte, pozorujte hořící svíčky, rozsvícené lampy, čtěte si pod dekou před spaním, jezte sladké, a jako ten medvěd, zachumlaný v noře, v zimním spánku – co otevře jedno oko jen když je to nutné, si užijte zbylou polovinu zimy. 🙂

L.

Hory a návštěva muzea animovaného filmu

Dnes měly děti vysvědčení, a tak zveřejňuji vysoce meditační a uklidňující obrázek, který potěší duši, povzbudí mysl, uklidní nervy a tak. 🙂

Nechte se ponořit hloubkou, klidem a majestátností přírody, v neposlední řadě ale také strukturou a povrchem v makro fotkách, které zas vysoce uklidňují mě. Hezké pololetní prázdniny přeji všem školákům, a až se vyklidníte fotkami téhle malůvky, povím vám, kdy jsem byla se třídou na exkurzi a jaké to tam bylo… A rovnou říkám, že dobré to bylo.

Takže – výstava v paláci CHICAGO, konkrétně ve 2. patře, má název NaFilm.

radio1.CZ

Tento projekt vznikl původně z iniciativy několika studentů, a zdá se být úspěšný, obsahuje zatím sice malou, ale značně nabitou expozici, která popisuje velmi pěkně historii filmu od optických klamů přes stroboskop, Laternu Magicu až k brýlím s virtuální realitou, které jsou k vyzkoušení.

abicko.cz

animuj.cz

Výstavu jsem zažila formou čtyřhodinového workshopu pro školy, nikoliv jako jednotlivý návštěvník, ale troufnu si říci, že spíše než na samostatnou prohlídku, je lépe objednat se skupinově na nějaký workshop. Děti by mohly apelovat ve škole, možná by se dala nějaká skupina utvořit z několika rodin? Výhodou je především to, že máte komentovanou prohlídku, což je o 100% lepší než si jen v rychlosti prohlédnout jednotlivé exponáty a přečíst si panely. Navíc hlavní částí workshopu je práce na vlastním animovaném filmu. V muzeu mají 5 stanovišť s animační deskou a foťákem připojeným k počítači, a samozřejmě programem. Naše třída byla rozdělena do skupinek po cca 3 – 4. Během hodiny a půl společně vytvořili za pomoci lektorů svůj vlastní animovaný film, který pak lektoři mohou poslat na email, pokud jim ho dáte.

tripadvisor

animuj.cz

Pro děti bylo kromě tvorby vlastního filmu asi nejzábavnější vyzkoušení virtuálních brýlí. Mimochodem, pro mě to bylo poprvé, co jsem měla tyhle brýle na nose a musím říct, že zajímavé… Když jedu ve virtuální realitě vlakem, tak se mi skutečně točí hlava, když prudce zatáčí. Když jedu na loďce, tak cítím, jak se houpu na vlnách. To mě poměrně překvapilo, měla jsem za to, že pokud vjem není skutečný, ale jen zrakový, pocit se nemůže dostavit. Z televize například skutečně nemám pocit, že se mi točí hlava při rychlé honičce dvou aut, tady by se to ale asi dost jistě stalo.

totalfilm.cz

Připadalo mi že na relax a meditaci by se nějaký ten virtuální film občas hodil. Třeba virtuální výlet lodí nebo autem. Druhá věc ale je, že si na nic nemůžete sáhnout, víte, že to neexistuje, nic se v této realitě nehýbe, a tak byl celkový můj dojem podpořen ještě pocitem, že to je celé tak trochu děsivé… Jako kdybyste se procházeli mrtvým, vybydleným městem, kde nikdo a nic nežije. Jako kdyby vás někdo uvěznil do počítačové hry, kde jste živí jen vy, ale nic jiného. 🙂

Vstupné pro třídu stálo 160,- na žáka (na 4 hodinový workshop).

Animaci (bez workshopu) si návštěvníci mohou zkusit na jednom z panelů, kde jsou předpřipravené postavičky, takže ani jednotlivci nejsou o animování ochuzeni. Celkově expozice předčila moje očekávání a řadím ji k tomu lepšímu, co v Praze je. Tak až budete mít okoukané opice v ZOO, stavte se taky v paláci Chicago, nebudete litovat. 🙂

více na: https://www.nafilm.org/menu/