Meditující chobotnice

Jedna rychlovka s meditující chobotnicí. Pravda, vypadá spíš jako bojovná…. ale to vždycky, když udělám chapadla takhle.

Vzpomněla jsem si na známou fotku věšáku “Drunk octopus wanted to fight”, a když jsem si ji vyhledala na google, zjistila jsem, že její sláva se za těch pár let rozvila a že je možné si objednat dokonce i trička nebo hrneček!

A že těch fotografií nejrůznějších věšáků s nápisem Opilá chobotnice se chce prát, je tolik, že už se snad ani nedá zjistit, která byla ta první…

Tuhle barevnou kombinaci mám ráda, už jednou jsem si zkoušela na “asi prvním novomanželském” obrazu, a z toho obrazu teď možná ještě něco časem vznikne… ale nebudu předbíhat.

Venku prší, je to takový ten pravidelný, vytrvalý déšť, a všechno venku už je díky tomu takové svěží a vonící jarem… konečně!

Moje chobotnice má tedy z meditace hlavu jako pátrací balon a vytřeštěné oči, a myslím, že tak nějak podobně bych asi vypadala, kdyby mi někdo řekl teď se uvolni a na nic nemysli.

Cože? na nic..?

Párkrát jsem to zkoušela, třeba před spaním – pro rychlejší usnutí, protože často se mi nechce chodit spát dostatečně včas, jak bych měla. Nejde to. Naopak člověka před spaním napadá všechno možné, co je potřeba zařídit, co by šlo udělat, že se občas zvednu a jdu si to napsat, abych na to ráno nezapomněla.

Ale nemyslet na nic? Jak říkává Dušek ve čtyřech dohodách ” -Okamžitě se uklidni!- je obtížný úkol i pro zkušeného jogína, natož pro malé dítě…”

Když se prý meditace provádí správně (např. celkové závěrečné uvolnění u jógy), tak prý usneme. To je super, ale já usnu nakonec stejně vždycky i bez meditace, tak je to vlastně jedno.

Kreslení může být dobrý relax. Musíte se po celou dobu soustředit na to co děláte, naprosto. Svým způsobem to vlastně plní stejnou funkci, akorát, že člověk se soustředí na práci, takže u toho přemýšlet musí. Takže tak nějak utahaná jsem, ale příjemně. Je to každopádně práce, do které se mi někdy i nechce, ale o tom zas někdy příště.. 🙂

Život na zámku – kýč jak bič?

Musím se podělit o mírnou fascinaci víkendovou procházkou jedním středočeským zámečkem. Zámek Liblice je, jak píše Wikipedie, nazýván barokní perlou. V průvodci jej značí jako jeden z nejucelenějších příkladů českého vrcholného baroka. Stavba byla navržena pro hrabata Pachty z Rájova roku 1699 slavným italským architektem Giovanni Battistou Alliprandim a zajímavé na této stavbě je, že architekt použil do té doby nezvyklý a nový projekt, který vyniká především elipsovitým půdorysem hlavního sálu, na nějž přináleží pak další křídla. Toto nové pojetí pak dalo za vznik dalším stavbám podobného typu v Čechách a stalo se poměrně typickým. Alliprandiho další dílo, zámek Veltrusy, už má centrální oválný půdorys také, projektoval mj. také kostel Nejsvětější Trojice v Kuksu.

Na sochařské výzdobě zámku se podílel také František Ignác Platzer.

V r. 1863 jej Valdštejnové nechali novorenesančně přestavět a malířskou výzdobu provedl Emil Lauffer. Po smrti hraběnky Valdštejnové připadl zámek Thun – Hohensteinům a v roce 1945 státu.

Až potud samozřejmě nic zvláštního.

Až na to, že tohle není jen zámeček, vrcholně barokní krásnota, ale taky hotel a wellness resort a konferenční středisko.

Na začátek musím říct, že zkušenost s nejrůznějšími čtyřhvězdičkovými welness zámeckými resorty moc nemám, ale měla jsem tak nějak všeobecnou představu o tom, že něco takového musí být příšerný kýč jak bič. A taky musím podotknout, že si uvědomuju, že takových míst bude v česku hodně, jen si opravdu nejsem jistá, zda by všechny působily stejně (musíme to časem nějak objet 😀 ).

Docela mě totiž překvapil způsob, jak je zámeček na hotel upraven. A to jakože vkusně. Jakože velmi, tak, jak to jen na barokní zámek vůbec je možné. Často koukám po detailech a z MFF v Karlových Varech mám i vzpomínku na ubytování v jednom ruském apartmánu, kde byly křišťálové lustry na stropě, zlaté zrcadlo v koupelně, baldachýn kolem oken a bylo to vtipné a zároveň velkorysé a hlavně hrozně hnusné 🙂

Tady, ať jsem se koukala kam jsem se koukala, nebylo nic co by mě extra praštilo do očí. Nic nevadilo. Výtah, skleněné točité schody, které byly asi jedinou věcí, která vynikala (ale předpokládám, že jednou z norem pro hotel bylo schodiště navíc, a tak se toho ještě zhostili celkem dobře. Až na pár detailů jsem si často připadala, že se procházím skutečným zámkem a že se mohu posadit ve štukovém sále zdobeném freskami a nástěnnými malbami a dát si oběd (mimochodem, tamější restaurace rozhodně stojí za návštěvu, je výborná!).

Skutečně mi to připomínalo prohlídky všech možných zámků, kam normálně chodíme. Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že se to dostalo do ruky soukromému majiteli a že to nezprznil!

A pak mi to došlo…. zámek nebyl v rukou soukromého majitele a hotel neprovozuje nějaký ruský naftový magnát… Zámek je totiž pod správou Akademie věd ČR a je veden jako konferenční místo.

To mi na vysvětlenou celkem stačilo… předpokládám, že se na celkovém vzhledu a působení historické památky trochu snažili.

Sály působí monumentálně, salonky jsou drženy ve skromném historickém duchu, díky čemuž imho ani nemůžou působit rušivě nebo nevkusně. Připadáte si jak na prohlídce zámku, ale s tím rozdílem, že na chaiselongue si můžete sednout (vyzkoušeno, pohodlné!) , k biedermayerovému lakovanému stolu taky a přidané moderní prvky jako věšák apod. zapadají a neruší celkový dojem. Jednoduché, nepřeplácané, pravdivé. Jídelna je kouzelná obzvláště odpoledne po setmění.

Zámecké prohlídky pro veřejnost (i pro hotelové hosty) se konají jen v neděli ve 12 a 15 hodin. Jo a samozřejmě tam funguje 4 hvězdičkový hotel, wellness a funguje samozřejmě nejen na konference AVČR, ale i na jakékoliv jiné luxusní teambuildingy a nebo svatby (svatební obřady se konají buď venku nebo v mramorovém sále s lustry, viz první fotka).

Točité skleněné schodiště jako naprostý protipól k původnímu, hranatému a masivnímu. Vlastně bylo docela hezké a nezabralo moc místa. Prostor vedoucí k hotelovým pokojům už nemá s historií nic splečného, ale stále a na každém kroku je veden v duchu zámku (parkety, dřevěné vyřezávané dveře, uvnitř zámecké interiery, které působí autenticky a nepřeplácaně, chodbami se vinoucí červený koberec, na stropě menší lustry, vycpaná zvěř… ale fakt, fakt mi to nepřišlo jako kýč. Jestli jste si někdy chtěli zkusit jaké to je bydlet na zámku v moderní době, tohle mi přijde jako dobrý tip… škála pokojů se pohybuje od těch divnějších a přeplácanějších až po skromnější a nenucenější ale jsou tam i krásně stylové a jednotné. Koneckonců, tam už se dekórum tolik držet nemusí a nemyslím, že většina návštěvníků by byli historičtí a estetičtí hnidopiši.

monumentálně působící Mramorový sál se dvěma lustry, bohatou štukovou výzdobou a nástropní malbou z 19. stol. zobrazující vjezd Albrechta z Valdštejna do Prahy. když jsem se šla po večeři podívat do prvního patra, sama si otevřela dveře do Mramorového sálu, který jsem před tím neviděla, a zjistila jak je obří a ve tmavé místnosti prosvěcovaly obrovské lustry, byl to zážitek, který nedokážu popsat…

Měla jsem z toho radost – tedy hlavně z toho, že se dá vybudovat hotel v zámku a přitom ten zámek úplně nezkazit (nebyla jsem si jistá, zda to lze). Trochu jsem si připadala jako by mě někdo nechal obědvat a popíjet čaj třeba ve Velharticích, v Ratibořicích nebo v jiném takovém menším venkovském zámečku a nechal mě tam volně se pohybovat. Přestože je zámek svoji rozlohou poměrně malý, působí velice monumentálně. Vrcholné baroko se i přes úpravy v 18. a 19. století nezapře, to už je zaneseno v půdorysu:)

Zažili jste také někde nějaký zámecký hotel, welness nebo jiný pobyt, kde jste si připadali opravdu jako na zámku a nebylo to kvůli množství červených koberců ani zlatých zrcadel? Napište mi, chtěla bych se přesvědčit, zda jsem narazila na čestnou výjimku nebo je takových míst víc 🙂

www.dovolenapocesku.cz

Černobílá zima

Na střední škole jsme mívali plenéry. Kreslení v přírodě. Jeden i zimní. V Konstantinových lázních. Protože byla samozřejmě zima a sníh, nekonaly se žádné velké výpravy. S sebou jsme měli jen tuš, pero a štětec a skicák. Na obrázky zimní krajiny pod sněhem ideální. Od té doby jsem do přírody v zimě dobrovolně se skicákem nevyrazila, až teď. Výhod je několik, ta největší především v mrazivé výzvě. Venku totiž (obzvlášť v těchto mrazech) člověk nevydrží v kuse malovat déle než tak patnáct, dvacet minut, a tak odpadá jakákoli snaha o pečlivost. Jde o rychlost, svižnost, rychlé rozhodování. A to je na kresbě a malbě ve ztížených podmínkách to nejlepší. Báječná věc na uvolnění ruky. Jo a taky to učí minimalismu. Poprvé jsem vyrazila s celým kufříkem, napodruhé už jsem šla jen se sáčkem s tuší a štětcem v kapse 🙂

P.S. samozřejmě jsme to ve škole dělávali tak, že jsme kresby zpaměti a tak nějak podle fantazie či výhledu z okna nakreslili a ještě mokré strkali za okno zmrznout, aby se papír přirozeně zkroutil, promočil a zkrabatěl.

Ale není to ono 🙂