Zasypu to tu úlovky fotografií kvetoucích stromů. Každoroční posedlost, a zajímavý fakt, že mě jeden strom donutí vystoupit od čtyři zastávky dříve, zdržet se o půl hodiny a dojet domů oklikou. Málem bych to letos ani nestihla. Zbyde vůbec na prvního máje ještě nějaký rozkvetlý strom?
Projít se a pokochat se růžovými deštníky obsypanými květy, bzučícími, voňavými. Snad, že tohle období roku trvá tak krátce, je tak omamné a krásné. Někdy si říkám, jestli, kdyby kvetly chodníky a silnice šedivě jen pár týdnů v roce, jestli bychom se na ně tolik těšily a fotili si je stejně jako rozkvetlé třešně.
Krásné je nejen to co má řád a je očím lahodné, ale bývá to často i to, co je vzácné. Třeba když po čtrnácti horkých letních dnech v kuse začne konečně pršet a strhne se pořádná bouřka. Mít ji každý den? To ne. Ale někdy je krásná.
Zatmění je krásné, přitom to není nic než zakrytí jednoho kotouče stínem jiného.
Pravdou je, že (narozdíl od toho asfaltu třeba) květy, ty se musí setsakra předbíhat a snažit, aby přilákaly ty včely a všemožné čmeláky. Tolik voní! Tak krásně vypadají! Až na sebe zase budu stříkat růžový flakonek s vůní, tak si na ty čmeláky vzpomenu.
P.S na magnolie někdy udělám samostatný příspěvek. 🙂
Hezký zbytek pondělí.
