Zlatá kašna z léta.

Krásná Petrova fotka

Na plenéru, výtvarném setkání s mými přáteli, které si užíváme každé léto (letos to bylo již po osmé!), jsem zkoušela znovu po pár letech zlacení. Tentokrát ale ne na dřevěné destičky, jak jsme to dělali před  lety, podle postupu, který nás ještě učili na střední, ale na papír. Jde to taky, a vznikla tahle plzeňská kašna…

ty fleky jsou tam schválně… jakože odřená, jakože patina 🙂

Na zlacení se používá buď tedy pravé plátkové zlato, anebo  – v tomto případě zlatý metál. Napodobenina. Balíček, ve kterém se zlato prodává, obsahuje mini knížku z jemného průklepového papíru. Mezi každou dvoustránku je vložen jeden obdélníček plátkového zlata, jemného a lehkého jako papír. Takže nekýchat, ideálně nedýchat.

Nejjemnější alobal je proti tomu tvrdoň.

Zlato se (kamkoliv – na štuky v Národním divadle, na dřevěné desky, atd.) nanáší na podklad, který je ošetřený proti nasákavosti. Lepí se – nebo spíše jemně se pokládá – ještě navíc na vrstvu z lepidla Mixtion, které musí několik hodin zatuhnout, aby hezky lepilo.

Ten papír jsem trošku podcenila. Vykašlala jsem se na nějakou proti nasákavou ochranu, a Mixtion nanášela přímo na papír. Samozřejmě to začalo cekem festovně mastně prosakovat. Nu a taky to není zrovna nejzdravější záležitost, takže ta promaštěná část papíru, kde leidlo bylo, zasychala a smrděla pěkně dlouho. Příště to přetřu ještě před nanesením lepidla něčím fakt nenasákavým… minimálně latexem :))  Ale alespoň chápu, proč je u nanášení na štuk tak nutný klíh… Do té sádry by se, předpokládám, všechno lepidlo vsáklo tak rychle, že by z něj na povrchu nezbylo nic… (že jo, restaurátoři?) .

Tuhle techniku jsem se poprvé učila na střední škole. Dost mě to chytlo, je to zábavné a efektní. Opatrně ostrým řezákem odkrajujete z jemného lehoučkého čtverečku menší čtverečky a kousky, a ty pomalu kladete na lepivý podklad. Bylo to až meditační..! Každý soustředěně pracoval, nikdo nemluvil. Dýchali jsme zhluboka a pomalu, aby se nám kousky zlata nerozlétly po učebně. Ono to totiž moc nejde ani vzít do dvou prstů, tak jemné to je… Jde to opatrně nabrat na roztřepený štěteček a přenést na místo činu.

Tehdy jsme dostali každý jednu větší dřevěnou desku a malovali kopie starých gotických mistrů, hlavně tedy deskové obrazy z Karlštejna a jejich detaily:

 Kristus na hoře Olivetské, detail, kaple sv. Kříže Karlštejn. zdroj: Wikipedia, via: Národní galerie v Praze

Móda a záměry se v tomhle mění, nicméně – známkou kvality bylo, když jste dokázali pokládat plátky zlata tak, aby byly jednotlivé nakrájené kousky od sebe rozeznat. Dobře vidět je to na té plzeňské kašně 🙂

PS: to v krabičce na obrázku není  metál v prášku, to je skutečný potravinářský zlatý prášek echt gold gourmet, Petrovo zlato na pocukrování steaků.

… A zlacení to určitě nebylo poslední 🙂 Mějte se!

Září zdar!

Každý rok se člověk těší, až bude léto, protože bude hezky a bude mít volno… To je tak skvělá představa! Ale začínám dost pochybovat, jestli je to vůbec pravda nebo ve skutečnosti jediné, na co se ve skutečnosti těšíme, je změna. Ať je to co je to. V létě to všichni balí a hrozně se na to těší. Nemusíme do školy, do práce. Nemocnice rekonstruují, instituce zavírají, školy malují, lékaři si vybírají dovolené (vlastně všichni si vybírají dovolené) a jsou někde pryč. Praha se z relativně normálního města stane turistickým rájem, takže když si v kteroukoli denní (i noční) dobu stoupnete doprostřed například Maltézského náměstí a přivřete oči, můžete si představovat, že jste v Itálii. (I to kafe můžete zaplatit v eurech, aby byl dojem dokonalý). A mám to na Praze ráda! A taky mám ráda, že tam v tu dobu nejsem a odjíždím do Pryč. Odpočívat, makat, žít…

Vrátíte se z Pryč, a on je najednou podzim… To je rychlost. Práce. Školka. Doktor. Druhý doktor. Vstávání. Krátké dny…..  Kavárny! Kabát a teplejší svetr! Svěží vzduch! Teplo, ale ne vedro! Sluníčko tak nízko, že nepotřebujete sluneční brýle! Sluníčko tak pozdní, že naopak potřebujete budíka! Nový dojem, že to, co vám dva měsíce připadalo normální, byla vlastně docela slušná flákačka. Energie v zásobě před zimou a čas na to, zabalit se do deky, dát si čaj a číst si knížku… Nebýt už vzhůru do půlnoci, nevstávat se sluníčkem ještě před osmou, ukončit oficiálně den se stmíváním (takže v pět), koukat na filmy. Pracovně být aktivní, ale biorytmem vlastně docela peciválové.

Na fotky z léta koukám pořádně vlastně až teď. Obrázky budu dodávat taky postupně. To je tak, když se rozhodl blogovat někdo, komu je úplně jedno, když si v Pryč zapomene mobil i noťas… však ono to počká, kdo potřebuje v létě mobily a internety… zajedu tam za 14 dní…

Nojo, ale uplynulo čtrnáct dní, a hele… přišel ten podzim…:)

Krásné září všem! 🙂

 

<a href=”https://www.bloglovin.com/blog/19618517/?claim=u6sf6pj47sb”>Follow my blog with Bloglovin</a>

Hory a návštěva muzea animovaného filmu

Dnes měly děti vysvědčení, a tak zveřejňuji vysoce meditační a uklidňující obrázek, který potěší duši, povzbudí mysl, uklidní nervy a tak. 🙂

Nechte se ponořit hloubkou, klidem a majestátností přírody, v neposlední řadě ale také strukturou a povrchem v makro fotkách, které zas vysoce uklidňují mě. Hezké pololetní prázdniny přeji všem školákům, a až se vyklidníte fotkami téhle malůvky, povím vám, kdy jsem byla se třídou na exkurzi a jaké to tam bylo… A rovnou říkám, že dobré to bylo.

Takže – výstava v paláci CHICAGO, konkrétně ve 2. patře, má název NaFilm.

radio1.CZ

Tento projekt vznikl původně z iniciativy několika studentů, a zdá se být úspěšný, obsahuje zatím sice malou, ale značně nabitou expozici, která popisuje velmi pěkně historii filmu od optických klamů přes stroboskop, Laternu Magicu až k brýlím s virtuální realitou, které jsou k vyzkoušení.

abicko.cz

animuj.cz

Výstavu jsem zažila formou čtyřhodinového workshopu pro školy, nikoliv jako jednotlivý návštěvník, ale troufnu si říci, že spíše než na samostatnou prohlídku, je lépe objednat se skupinově na nějaký workshop. Děti by mohly apelovat ve škole, možná by se dala nějaká skupina utvořit z několika rodin? Výhodou je především to, že máte komentovanou prohlídku, což je o 100% lepší než si jen v rychlosti prohlédnout jednotlivé exponáty a přečíst si panely. Navíc hlavní částí workshopu je práce na vlastním animovaném filmu. V muzeu mají 5 stanovišť s animační deskou a foťákem připojeným k počítači, a samozřejmě programem. Naše třída byla rozdělena do skupinek po cca 3 – 4. Během hodiny a půl společně vytvořili za pomoci lektorů svůj vlastní animovaný film, který pak lektoři mohou poslat na email, pokud jim ho dáte.

tripadvisor

animuj.cz

Pro děti bylo kromě tvorby vlastního filmu asi nejzábavnější vyzkoušení virtuálních brýlí. Mimochodem, pro mě to bylo poprvé, co jsem měla tyhle brýle na nose a musím říct, že zajímavé… Když jedu ve virtuální realitě vlakem, tak se mi skutečně točí hlava, když prudce zatáčí. Když jedu na loďce, tak cítím, jak se houpu na vlnách. To mě poměrně překvapilo, měla jsem za to, že pokud vjem není skutečný, ale jen zrakový, pocit se nemůže dostavit. Z televize například skutečně nemám pocit, že se mi točí hlava při rychlé honičce dvou aut, tady by se to ale asi dost jistě stalo.

totalfilm.cz

Připadalo mi že na relax a meditaci by se nějaký ten virtuální film občas hodil. Třeba virtuální výlet lodí nebo autem. Druhá věc ale je, že si na nic nemůžete sáhnout, víte, že to neexistuje, nic se v této realitě nehýbe, a tak byl celkový můj dojem podpořen ještě pocitem, že to je celé tak trochu děsivé… Jako kdybyste se procházeli mrtvým, vybydleným městem, kde nikdo a nic nežije. Jako kdyby vás někdo uvěznil do počítačové hry, kde jste živí jen vy, ale nic jiného. 🙂

Vstupné pro třídu stálo 160,- na žáka (na 4 hodinový workshop).

Animaci (bez workshopu) si návštěvníci mohou zkusit na jednom z panelů, kde jsou předpřipravené postavičky, takže ani jednotlivci nejsou o animování ochuzeni. Celkově expozice předčila moje očekávání a řadím ji k tomu lepšímu, co v Praze je. Tak až budete mít okoukané opice v ZOO, stavte se taky v paláci Chicago, nebudete litovat. 🙂

více na: https://www.nafilm.org/menu/