Praha s A. Gebrianem

Než jsem si stihla rozmyslet o čem bude další článek na blogu, pondělní pracovní vycházka se přihlásila o slovo sama… Původně by mě vůbec nenapadlo o tom psát… ale byl to parádní zážitek a nemůžu se nepodělit aspoň prostřednictvím pár fotek…

Přišel s tím vlastně manžel, prý četl na FB, že (slavný architekt, teoretik, kritik a propagátor a především, jak sám říká, fanoušek architektury, jež se zaměřuje především na veřejný prostor, kromě bezvadných pořadů na Streamu Gebrian versus) Adam Gebrian dělá komentované procházky centrem Prahy pro žáky základních škol.

A tak jsem mu napsala, jestli by (mě a osmáky) na nějakou vycházku vzal.

A vzal.

A byla to bomba…

Pokud vás minul výše zmíněný pořad na Streamu, doporučuji! Gebrian vtipně, stručně, výstižně a logicky pojmenovává věci, které my ostatní možná také tak nějak tušíme, možná cítíme, něčeho si naopak ani nevšimneme, neuvědomuje… a ono by se o tom mělo mluvit. O veřejném prostoru, o vkusu, o kvalitní práci, o logice, užitečnosti, praktičnosti, estetice, penězích… Připomínat, komentovat… a dívat se kolem sebe… a děti motivovat. Aby se naučily chodit nejen s hlavou skloněnou, ale i s hlavou v oblacích, chodit i jinam než po vyznačených stezkách, ptát se a objevovat… prostě být.

Nervous Trees… aneb všichni už tam byli

Tahle výstava se stala nejen pro Pražáky velmi populární, především pro rodiny s dětmi, protože je hravá, zábavná a zadarmo.

Jak týdny plynuly a FB se mi začínal plnit fotkami praček a kouliček, zvedla jsem zadek taky a šla, ačkoliv jsem věděla, že s kočárkem v Rudolfinu to zcela ok nebude. S manželem to bylo v pohodě, sama s kočárkem bych to ale asi nedala.

Kinteru mám ráda už dlouho, je to přesný příklad toho, (stejně jako u Kateřiny Šedé) na co “já nemám koule” ( a přiznejme si, ani čas, prostor a možnosti), neudělala bych to, ale líbí se mi to moc, má to pointu, vtip a nápad, a přitom se to nevnucuje. Prostě to tak je… a je to super!

Myslím, že to bylo v Ostravě před cca 8 lety, kdy jsem se poprvé s tvorbou Kintery setkala. Byl tam tenhle lustr, vytvořený ze svítidel pouličního osvětlení, a mně připadal naprosto super. Od té doby jsem jeho jméno už nezapomněla. 🙂

https://www.schleicherlange.com/kristofkintera.aspx

“Jednou to skončí, jako všechno, někde na smeťáku…” – milý rozhovor s autorem o jeho výstavě v Rudolfinu zde na seznam zprávy:

https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/divny-typci-jsou-vsude-na-svete-my-si-je-vystavujeme-na-hrade-rika-vytvarnik-kristof-kintera-38938

…No a koule, pochopitelně.

Pračky, ty nemám ani nafocené. Zírala jsem na to z dostatečné vzdálenosti a přemýšlela jakým způsobem je to spojované, protože se při praní celá instalace trochu natřásala a mě přepadla obava, že by se to mohlo zřítit přímo na mě.

A moje nejoblíbenější instalace? Kromě toho zříceného lustru pochopitelně ty úžasně roztřesené Nervózní stromy.

Výstava potrvá ještě do 27. prosince. Hlavně, ať je takových a jim podobných výstav – a nejen v Praze, čím dál víc!

P.S. –> muj Tree, který ze mě musí být dost Nervous, protože ho neustále tvaruji, zaštipuji a přesazuji, aby byl velký, větší, až bude až do stropu. Nekvete, chudák, ale drží se.

P.P.S. … a jedna Locika, s tématem naprosto nesouvisející, protože vykrádat Kinteru bych si nedovolila…

Ladies and Gentlemen, this is THE INTERNET!

Léto finišuje, my se rekreujeme a chytáme internet.

Podařilo se.

Děkujeme tímto Lubošovi, který přístroj zapůjčil. Docela mě inspiroval…

a samozřejmě obrázek pink mint na sebe taky nenechal dlouho čekat. Přesladké, ano.  Ale to dělají ty tapety. a dveře. A barvy. A tak. A taky jsem neměla normální růžovou, jen poníkově růžovou. Tak proto. Třeba to ještě předělám…