– …. Hernajz…. Hynais! Vojta! On má takové ty… figurielní ty… kompozice, že.

– To jistě znáte Salvatora Dalího!

– Já jsem je znala všechny osobně, pane architekte…

Posvátné ticho luxusní restaurace narušuje jen cinkání příboru o talíře a lahví o sklenky, doprovázené luznou hudbou houslí živé kapely. Stůl světáků už se hlučně raduje v pokročilém stádiu opilosti, když z Jiráskové vypadne: “Jak von vlastně ten Hynais došáhl nahoru na tu oponu?”

A bodrý, zkušený fasádník Sovák promptně podotkne: “No jak… na štaflích!”

Na tuhle scénu si kupodivu nikdy nevzpomenu v blízkosti Národního divadla. Zato vždycky, když myslím na Muchovu Epopej.

Je krásná. Je fakt krásná… tyden.cz

Vatikán pravoslavných 1926

Hájení Sigetu proti Turkům 1914

O víkendu jsme se na cestě do Prahy zastavili na zámku Zbiroh. Mimo jiné mě samozřejmě zajímalo jak vypadal jeho ateliér, kde to všechno namaloval. ( a jestli teda na těch štaflích 🙂 )

Mucha si pronajal byt a ateliér přímo na zbirožském zámku, který už tehdy k pronájmům sloužíval. Bydlela a zpívala tu třeba i Emma Destinnová. Malování mu trvalo celých 18 let a narodila se tu i jeho dcera Jaroslava. Prostě kus života!

Okolí zámku nabízí krásné výhledy, pokoje už dávno samozřejmě nejsou původní, takže prohlídku jako na Hluboké nečekejte. Zbiroh byl vojenskou základnou. Za války v místní hluboké studně, kterou vojáci používali jako bezedný odpadkový koš, skončilo vše co se nehodilo. Zrekonstruovaný a přístupný je vlastně až v poslední době. Krajina je fakt super, restaurace výborná a zámek stojí za návštěvu i v případě, že nepůjdete na prohlídku, ale dáte si jen oběd nebo kafe. Možná, že hradní okruh by nabídl víc než ten zámecký, ale já chtěla vidět ten Muchův ateliér.

Tak tady je:) ( prý, když se podíval na prosklený strop, věděl, že je TO ono).

Ze stránek zbiroh.com. Fotit se v prohlídkovém okruhu nesmí. (ano, svatby included!)

Málem bych zapomněla:

idnes.cz

… tak prej na štaflích.jo !!!

Krásný zbytek týdne, a příště, dá – li wi-fi, tak bude příspěvek z Varů! ♥

 

Nejsme stroje. Naštěstí.

Takový robot, ten podá výkon jen když se mu řekne, zato však okamžitě, perfektně a baterii si dobíjí průběžně. To človek na dobíjení často zapomíná. Ale na druhou stranu – dokáže něco vytvořit nejen když musí, ale také (světe div se) když chce. Ale právě to chtění je ta nejlepší věc v nás:)

Takový robotický vysavač, ten si napřed zmapuje situaci, pak podá výkon a na závěr si sám dojede do depa pro šťávu. Ale dokud mu někdo nedá pokyn, bude mu naprosto fuk jestli je uklizeno nebo ne. Sám se nechá časem zaprášit pod nánosem vzrůstajícího bordelu jako ta kovářova kobyla co bude chodit bosa, dokud jí kovář neoková, protože jí o nějaké podkovy nejspíš vůbec nejde…

Chtít

Dělat něco tak, abychom se zlepšovali, vyžaduje chuť, pravidelnost a píli. A v ideálním případě ještě to, aby nám ta motivace vydržela co nejdéle. Tu má každý v něčem jiném, jedno má ale motivace společné – když něco fakt chceme, jde to daleko snáze, rychleji a radostněji, než když děláme něco co nechceme.

Pamatuji si na hezký dialog z filmu Angelika, markýza andělů. Peyrac hostí francouzského krále, který žasne nad jeho bohatstvím.

“Můj sklep se s vaším nedá srovnat. Viděl jsem vaši sbírku hudebních nástrojů, je báječná,” řekl král. “Máte taky kabinet medailí, galerii starožitností… Jak jste to získal?” “Miluji to, Sire”, odpověděl Peyrac

” – A to stačí?”

“Milovat znamená chtít. A když něco chcete, tak to dostanete”

“Zajímavé. Taky se pokusím chtít”, řekl nakvašeně král a odešel.

Pak, myslím, nechal Peyraca upálit :)) No, ne každý to unese…

Dělat něco

Představa nějakého povedeného výsledku je skvělá motivace, nefunguje ale vždycky.

Mě osobně ze všeho nejvíc od čehokoli odradí myšlenka “že to stejně nedopadne nic moc, tak to nemá smysl dělat”.

Ale pak si řeknu, že jsou jen dvě možnosti – dělat něco málo (a třeba i blbě) nebo nedělat nic. Z toho prvního může časem vzejít něco lepšího a lepího, a pak možná i něco celkem dobrého. Ale z ničeho nevzejde nikdy nic. A nic je škoda. Nic je promarněný život.

Vždycky když začnu v hlavě pátrat po tom, jestli to či ono má smysl, vzpomenu si na druhou možnost – na nic. To nechceš…

Jasně, někdy ty věci, pravda, nedopadnou. Koláč se nepovede, kresba taky ne, při výklusu zmokneme nebo se připálíme od sluníčka, okolnosti nám nepřejí, máme smůlu atd. Ale výše zmíněné dilema něco nebo nic je proti tomu imunní 🙂 Funguje vždy a všude a za všech okolností, i těch nepříznivých.

Autoři písní také na otázku, zda čekali, že to bude hit, odpovídají, že neví. Že nikdy nejde dopředu odhadnout, která písnička bude mít úspěch. To je přesný.

Ve světle všech možných překážek nejde příliš spoléhat na to, že nám ta původní začáteční motivace vydrží. A tak je celkem fajn přistupovat i k básnění, malování, spisovatelování a dalším věcem, o nichž si většina lidí myslí, že nad tím vším létají múzy a střídají se v líbání umělců (a ti pak za svitu svíce přes noc napíšou hit a namalují Monu Lisu), taky trochu pragmaticky. Plán, cíl, graf.. a pak samozřejmě už jen samá pozitiva a sociální jistoty, že.

Odložím si sem ještě pár bodů k usnadnění splnitelnosti cíle, které jsme se dozvěděli na od Toybox na kurzu:

• konkrétně stanovený cíl je pomocníkem motivace
• raději větší než zbytečně malý, splnitelný
• časově dosažitelný a monitorovatelný
• podporujte se, jako byste podporovali někoho jiného
• představte si, že děláte vaši práci pro někoho, koho tím potěšíte/pomůžete

Tak to pomáhá mně. A co pomáhá vám? 🙂

L.

#streetartová ilustrační fotka

Před nedávnem jsem se zapsala na kurzy Draw or Die! ke street – artové výtvarnici a komiksové kreslířce Toybox .

Neměla jsem od toho kurzu žádná očekávání, přihlásila jsem se spíše ze zvědavosti. No považte, vy snad znáte někoho, kdo se (u)živí výtarným uměním a stíhá to s dvojčaty batolecího věku, dvěma psy a spoustou dalších starostí ještě dělat výstavy a vést kurzy? Já ne.

Když jsem viděla, že Toybox vyhlásila kurz, řekla jsem si, že se musím namotivovat a dát tomu co dělám ( bodejť, když už jsem to tolik let studovala), nějaký směr…

A tak jsem Toybox proste chtěla poznat. A nelitovala jsem.

Motivační byl už fakt, že jsem se dostala do komunity lidí, kteří řeší podobné problémy. Kreslí, umí to, chtějí to někam posunout, ale vlastně neví jak.

Ví, že něco je špatně a neví co a nebo jen prostě potřebují popostrčit, nasměrovat, namotivovat, dát věcem smysl.

skica z kurzu

skica z domova

Cíle – víme vůbec, co chceme?

Mluvili jsme třeba o cílech v tvorbě a jak si je stanovit. Dost mě překvapilo jak silný dopad na psychiku má si ty cíle opravdu pevně, konkrétně a uskutečnitelně stanovit, rozmyslet si jejich splnění, navrhnout konkrétní kroky k jejich splnění. Vy ty cíle máte, myslíte na ně třeba i denně přejete si je, ale fakt, nekecám, opravdu to napsat na papír, na vážno a s podrobným rozpisem dílčích činů, které povedou ke splnění toho cíle, to získá jiné grády. Najednou se to zhmotní. A vy víte, že můžete. Že je to na vás.

Jsme tím, co opakovaně děláme

Ta nejhorší, nejnudnějš, nejúmornější a nejméně zajímavá věc na dosahování cílů je zároveň tou největší pravdou – dělejte to po malých krůčcích, ale soustavně. Každý den trochu. Nejsme tím, čím se vidíme ani tím, co chceme ale tím, co děláme. Řím taky nepostavili za jediný den.

Máme motivaci, která má ale vratké nožičky, které se napínají jako struna a nejradši byste ze sebe v jeden okamžik vydali všechno! (A dokázali něco úžasného!) Ale tohle vydrží tak do prvního neúspěchu. To znají všichni, od výtvarníků po běžce.

Hlavně nepřepálit start.

Sport je fajn přirovnání, přestože to odporuje všeobecné představě o duši romantického umělce, který v návalu inspirace vytvoří přes noc, obdařen nějakým nadpozemským talentem, něco naprosto úžasného.

Ale takový maraton neuběhne bez tréninku nikdo a malování je taky jen dovednost.

Jasně, Picasso sice ve 13 letech už maloval tak, jako by se mnoho lidí nedokázalo naučit ani do konce života, ale přinesl by snad světu tolik, kdyby mu to tehdy stačilo?

Cesta je cíl..

Nechce se mi

Ale dělat něco trochu každý den je náročnější než se zdá. Vypadá to strašně jednoduše, ale z nějakého prapodivného důvodu je v lidských silách dělat především to co musíme. Najíst se, jít do práce, uklidit, vyčistit si zuby… to se nám možná taky nechce, ale musíme. A co nemusíme, to si dvakrát rozmyslíme, než začneme. Začít je nejhorší. Dostali jsme v kurzu za domácí úkol kreslit 20 minut denně něco, co nám nejvíc nejde. A vydržet!

Přiznám se, nevydržela jsem to ( spousta práce z kategorie “musím”). Ale i tak mi to přineslo velká poznání.

1. začátek je strašnej. Pokud máte dělat něco co vám nejvíc nejde, tak se vám do toho nechce tak moc, že fyzicky cítíte ten odpor a nechuť. A tohle jsem cítila celých cca 5 minut po začátku. Peklo 🙂

2. VŽDYCKY ten pocit přejde. A když to víte, stačí jen vydržet. (nemají to běžci stejně?)

3. na konci vás to dokonce začne tak BAVIT, že se vám nechce přestat. U mě se to zlomí někdy po osmé minutě. ( že jo, běžci?)

No a konečný výsledek? Hotová, poctivě odvedená práce a úspěšný trénink zakončen skóre, které si můžete založit do desek na památku, byste časem viděli ten pokrok. Odškrtnuto, endorfiny included….

Tak někdy příště třeba ještě o prokrastinaci 🙂

Hezký zbytek týdne!