Je třetí adventní neděle… a mě napadla panda v kimonu opatrující posvátný bambus na zlatém pozadí.
Pandy mi moc roztomilé nepřijdou, spíš mě děsí. Ale tahle je tak milá, jak se mi to jen povedlo. Ale stejně… když se jí podíváte do očí… Kdo ví, co má za lubem . . .
(zámek tam je. A střevíček – ta bílá třpytivá tečka vzadu… kdo ví? :-).
Na letošní Předvánoce u Luboše – což je tedy ta nejvíc nejlepší akce z celého roku (hned vedle skutečných Vánoc, Plenéru a Varů) jsem jako dárky pro všechny letos udělala překvapení v oříšku – a nebyly tři, bylo jich mnohem, mnohem víc.
Loni jsem na Vánoce vezla vlastnoručně upečené perníčky v dárkovém balení… letos se mi ale péct už nechtělo. Vydlabala jsem vlašské ořechy, vnitřek nastříkala zlatým sprejem, dovnitř dala co se vešlo – a zpátky slepila kapkou Herkulesu a ovázala stužkou. Mělo to docela úspěch.
Předvánoce je akce, kterou by mě asi nikdy nenapadlo “zavést”, naštěstí máme skvělé kamarády, které to napadlo už mnoho let zpět… protože je to jednoduché, nezvyklé a … geniální.
Většinou se sjedeme v pátek večer, ubytujeme se v chaloupce různě po pokojích a půdách, vypustíme děti. Druhý den ráno se nejprve začne salátem. Holky (protože já to neumím) si ošéfují všechny ingredience a salát pak udělají do velké plastové kádě. Luboš jde zabíjet a vykuchat kapry. Letos jsme zpracovali kapry tři.
Loni jsem šla asistovat při řezání stromku jako estetický poradce, letos jsem se nabídla jako hlavní obalovač kaprů ve vajíčku. Udělali jsme dobrou manufakturu ve třech, takže to bylo za minutku a ani jeden z nás neměl prsty obalené koulemi ze strouhankové kejdy. A, jako hrdý absolvent několika kurzů Indické kuchyně a flambování v PRAKULU, se smažení kaprů ujal pochopitelně Petr.
Poslední dobou se (nejspíš kdysi původně plánované chlastací ) posezení spolužků ze školy proměnilo spíš na víkend na chalupě s kupou dětí, a podobá se spíš scénám z filmu S tebou mě baví svět. Akorát s partnerkami :-). Naštěstí je tu každý rok “Jo a ještě vyrobte ozdoby na stromek” dílnička.
… a Štědrý večer může začít…. Veselé Vánoce!!
Pamatujete na mrazíky? Nemyslím toho ruského, ale ty od Jiřího Trnky. Vůbec si nepamatuju děj, jen, že možná jeden měl místo nosu mrkev a byl hubený a ten druhý tlustý… (jo, a pamatujete na Groku z Mumínků? 🙂 ) Vzpomněla jsem si na ně, když jsem večer po přednášce výtvarnice Toybox, která vedla super seminář o ilustraci, zvolila momentální pohodlí před naplánovaným bezpečím a místo čekání na správnou tramvaj jsem jela tou, která přijela nejdřív. Taky máte takovou chuť, když je vám zima a čekáte na tramvaj, už už nastoupit, přestože zrovna nejede přímo ta vaše? Tak to se mi včera stalo, podlehla jsem a nastoupila úmyslně jinam, to je jedno kam, hlavně do tepla. Bodejť ne, v takovém mrazu! (Nevím kolik bylo, ale zjišťovat to nebudu, protože mohlo být klidně jen mínus jedna. Ale asi spíš mínus pět…). Bylo po desáté večer, tramvaje začínaly jezdit až po patnácti minutách, a já nakonec místo jednoho přestupu kvůli výluce přestupovala čtyřikrát a domů jsem místo půl hodiny jela hodinu a půl. Takže je to tu. Prosinec. A mráz, až prsty u nohou pálí. A to jsem měla kozačky! Takže plánuju výhledově ještě nějaké ponožky z… no minimálně angory 🙂
Ani na zimu jsem nemusela sklízet vázu ze stolu. Příznivkyní klasických adventních věnců moc nejsem a na stůl by se nám ani nevešel, zato jsem si udělala suchou vazbu z penízků Měsíčnice, průsvitné suché plody, které za světla hážou až perleťový nádech.
Tak se mějte hezky. Příští víkend budeme mimo civilizaci. Tam, kde bude nejen mráz ale i sníh… A budeme slavit Vánoce. Těším se. Pa!
