Nervous Trees… aneb všichni už tam byli

Tahle výstava se stala nejen pro Pražáky velmi populární, především pro rodiny s dětmi, protože je hravá, zábavná a zadarmo.

Jak týdny plynuly a FB se mi začínal plnit fotkami praček a kouliček, zvedla jsem zadek taky a šla, ačkoliv jsem věděla, že s kočárkem v Rudolfinu to zcela ok nebude. S manželem to bylo v pohodě, sama s kočárkem bych to ale asi nedala.

Kinteru mám ráda už dlouho, je to přesný příklad toho, (stejně jako u Kateřiny Šedé) na co “já nemám koule” ( a přiznejme si, ani čas, prostor a možnosti), neudělala bych to, ale líbí se mi to moc, má to pointu, vtip a nápad, a přitom se to nevnucuje. Prostě to tak je… a je to super!

Myslím, že to bylo v Ostravě před cca 8 lety, kdy jsem se poprvé s tvorbou Kintery setkala. Byl tam tenhle lustr, vytvořený ze svítidel pouličního osvětlení, a mně připadal naprosto super. Od té doby jsem jeho jméno už nezapomněla. 🙂

https://www.schleicherlange.com/kristofkintera.aspx

“Jednou to skončí, jako všechno, někde na smeťáku…” – milý rozhovor s autorem o jeho výstavě v Rudolfinu zde na seznam zprávy:

https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/divny-typci-jsou-vsude-na-svete-my-si-je-vystavujeme-na-hrade-rika-vytvarnik-kristof-kintera-38938

…No a koule, pochopitelně.

Pračky, ty nemám ani nafocené. Zírala jsem na to z dostatečné vzdálenosti a přemýšlela jakým způsobem je to spojované, protože se při praní celá instalace trochu natřásala a mě přepadla obava, že by se to mohlo zřítit přímo na mě.

A moje nejoblíbenější instalace? Kromě toho zříceného lustru pochopitelně ty úžasně roztřesené Nervózní stromy.

Výstava potrvá ještě do 27. prosince. Hlavně, ať je takových a jim podobných výstav – a nejen v Praze, čím dál víc!

P.S. –> muj Tree, který ze mě musí být dost Nervous, protože ho neustále tvaruji, zaštipuji a přesazuji, aby byl velký, větší, až bude až do stropu. Nekvete, chudák, ale drží se.

P.P.S. … a jedna Locika, s tématem naprosto nesouvisející, protože vykrádat Kinteru bych si nedovolila…

Milky sky

Trochu podzimní mlhy, ještě než nám nasněží. A ono sněžilo. Nám jo. Asi tak tři minuty, kdesi na cestě od prababičky po D1. Ale horalové, ti už dávno staví sněhuláky, to já vím…

P.S. a pozor, už jsem tak dobrá, že mě kopírujou ještě před vystavením na blog :)))

Zahrádkáři Kersku!

Jako milovnice Hrabalových knížek (a Menzelových filmů) jsem se chtěla podívat do Kerska. To se tak hezky vyslovuje – Kersko. Jako když řeknete kerblík nebo mejdlo.

Taková menší předzahrádka nějaké z chatek

Osada je skutečně poměrně daleko od civilizace, což mě překvapilo. Křižují jí ale široké dlouhé silnice (s autobusovou zastávkou), které vedou pořád rovně (a pořád a pořád a pořád) a kolem nich vidíte něco… něco jako kdybyste vzali les, rozparcelovali ho na velké obdélníkové pozemky, ty oplotili a uprostřed si teda postavili nějakou tu chatu. Tohle fakt není chatičková oblast na kraji lesa nebo na nějakém paloučku. Tohle je sídliště velkých oplocených chatek a domů uprostřed lesa. Vypadá to trochu jako džungle, protože jdete dlouhou, lesní cestou, a předěly mezi lesem a parcelami téměř nejsou poznat.

Chata Bohumila Hrabala

Vrata s vitrážemi na dálkové ovládání

Podzimní procházka je tam ale moc pěkná! Je tam stezka Bohumila Hrabala, která má několik stanovišť i s popisky. Hájenka stále stojí, v álejích nablito nebylo a divokého čuníka jsme neviděli. 🙂

Travertin, Loosova vila a tak…

Travertin – inspirace, abstrakce. A4, akryl

Tahle abstrakce vznikla díky inspiraci mým oblíbeným kamenem Travertin. Máme s manželem takový koníček – oba rádi objíždíme různé památky. Hrady, zámky, kostely, kláštery…. a taky vily. Oba moc rádi slintáme hlavně nad těmi prvorepublikovými, funkcionalistickými… Müllerovu vilu v Praze, Tugendhat v Brně i Loosovy interiéry v Plzni máme už dostatečně prochozené.

Minulý týden jsme se byli podívat na další, Winternitzovu vilu na Praze 5.

https://static.panoramio.com

Oproti výše zmíněným vilám je tato menší, daleko méně nákladná a na materiál chudší – žádný travertin, onyx ani eben tu nenajdete. Budova, která dlouhá léta sloužila jako mateřská škola, prošla rekonstrukcí a nyní je přístupná. Zvenku vypadá velmi elegantně a svým položením na kopci působí majestátně. Vilu navrhl (tehdy již velmi nemocný) Adolf Loos a Karel Lhota, který ji po Loosově smrti také dokončil. Ovšem raumplan nezklame. Pohled z jídelny dolů do obývací části s okny směrem do ulice a klavírem působí velice útulně.

Jedna z mých oblíbeností, kterou Loos rád využíval, je optické zvětšování prostoru velkými plochami zrcadel.

Mimochodem, v jednom z plzeňských bytových interiérů si pohrál tak, že se v zrcadle odráží zrcadlo protilehlé a tím je vytvořena nádherná iluze anfilády :

https://www.adolfloosplzen.cz/img/loos/bendova-10/bendova-10-details.jpg

Návštěva Winternitzovy vily je příjemná nejen kvůli komorní atmosféře (ačkoli má vila tři terasy a v suterénu celou jednu bytovou jednotku pro domovníka), ale – a to z velké části i díky obyčejnosti materiálů – i kvůli tomu, že po zaplacení vstupného se můžete v klidu ve vile pohybovat jak chcete a jak dlouho chcete. Sednout si na židli, do křesla nebo k toaletnímu stolku, osahat si nábytek i skříňky, pobýt jak dlouho se vám chce a pokoje si projít kolikrát chcete.

Tak až nebudete mít co dělat, bude sychravo a budete se nacházet blízko Mrázovky, doporučuji! P. S. bezbariérové to tedy zrovna není…známe Loose 🙂