Uděláme si to Hygge :)

Jo, taky ho u nás doma máme. Myslím, že v momentech, kdy slunce vychází v devět a zapadá po poledni, se ani nic jiného doma vytvořit nedá. Musela jsem manželovi vysvětlit, že placatý uřízlý kus dřeva, kterému říkám kulatina, je nezbytný pro domácí pohodu a že kovová orientální lucerna vytvoří nejen hygge, ale také zajistí naši ložnici proti vyhoření a že ušetříme za čajovnu. Je to fajn.

Co není fajn, je ráno. Upravená zombie si přehrává v hlavě co se jí zdálo, obléká dítě, nakládá ho do kočárku, jede ven… Čerstvý vzduch trošku probere. Tak jo, jedeme, hlavně nezavírat oči a směr zastávka MHD. Co kdybych nešla do práce! Je tak hnusně… prostě to otočím, vrátím se a zalezu do peřin! Vždyť já ty oči nedokážu udržet otevřené… sakra, sloup. Sakra, upadla mi rukavice. Do háje ráno! Sakra, ujel autobus… Tak jo, a teď pozitivní myšlení. Najdi tu něco krásného. Cokoliv. Hned teď. OK: auta , smog, hluk, zima, vajgly, ponuro, romanticky holé větve stromů, hluk z ulice, houfující se hejna holubů, naštvaný lidi, pohodový lidi, šedá obloha, příjemně nostalgický opar z mrholení, bad hair day, studený vítr, davy lidí, vydýchaný vzduch v autobuse … těšení se na to, až skončí pracovní den a člověk se vrátí do postele! Po ničem v půl osmé ráno netoužím víc než po tom slavném HYGGE.  Je to jasné, bez neútulna by nebylo žádné útulno.

Jenže, nikdy to nevyjde. Tohle ranní přání má svoji jedinečnost v tom, že během dne bledne a bledne, až zjistíte, že je daleko lepší být vzhůru a žít, než se válet v posteli.

 

Není šedivých dnů. To jsou jenom unavené oči, které nechtějí vidět jejich svátečnost.”

Jan Werich

Tak krásný zbytek šedivých dnů! 🙂  L.

 

 

Ten, kdo nedumá

( :: Trikolora k říjnovému výročí vzniku republiky.””  Byly dobrý…)

Lásko má, já stůňu, šaty s fluorescenčním šněrováním, kroucení klíčů, lámání mečů… co chtít víc?

Musím se podělit o zjištění roku,  a to jsem si myslela, že ten film znám skoro nazpaměť…

Že Zákaz vjezdu nebyl Zákaz hvězdu, jak jsem se s nástupem školní docházky dozvěděla, to je ok..to člověku tak nějak dojde.

Černo, ó Kybača taky ovečky nezatáča. Ale dobrý…

A dost dlouhou dobu jsem jako malá soucitně chápala, že ty děti, které u stánků na levnou krásu nemají nic než jen skleniček pár (prázdnejch sklenic od limonády. Určitě limonády) a pár tahů z trávy (tahat si z ruky vzájemně stébla kdo vytáhne nejkratší? Žejo…)  se musí strašně nudit a tak mi dávalo naprosto logický smysl, že jim den uteče jak večerní zprávy a neuměj žít, a bouřej se a neposlouchaj.

Taky mě celé dětství provázela představa, že v písničce fotbalového rozhodčí, kterou zpívá Ivan Mládek a jejím refrénu je: “Malý vápno, velký vápno, já se ulítám – má to vůbec ňákou cenu často přemítám”…  utahaný fotbalista běhá do obchodu pro velký a malý kýble s vápnem.

A teď to hlavní… Kdypak tetřevi hon s lovci prohrají? Když tokají. Ano, ano, když tokají…

A co vy? Jaké byly vaše písničkové mýty?  A měli jste taky Honzlovce? Krásný zbytek dne!

Inktober 2018

(FB)

Tadaaa ! Done!!!   Tady máte všech 31 dní pohromadě. Obrázků je tedy 32, protože jsem jedno téma nakreslila dvakrát. Poznáte které?

Výzva je super a už se moc těším na to, jak bude vypadat Inktober 2019…

Co jsem díky výzvě zjistila:

1. Můžete celý den přemýšlet nad motivem a nenapadne vás NIC, naprosto nic. A pak večer v půl desáté vám někdo něco řekne, něco uvidíte z okna, v knížce, v televizi…a máte to! Nejde si to vynutit, vyčekat a už vůbec to nejde naplánovat. Jediné, co můžete udělat, je pokoušet se – prostě o cokoli, pokud možno nejlíp, jak dovedete. Opakovat.

2. Nejlepší věci vznikly v momentě, kdy jsem fakt nepředpokládala, že budou super. Vlastně jsem to od nich nečekala vůbec. Je to klišé, ale je to tak. Můžete si samozřejmě zlepšováním držet nějaký svůj standard, který postupně praxí a léty zvyšujete podle formulky “cesta je cíl”, ale jestli něco fakt nejde, tak je to říct si : ty jo, dnes mám náladu udělat něco co se fakt nad míru podaří!

3. Zajímavé je, že odhad na to, že se to dneska nejspíš nepodaří, ten se plní daleko častěji! :)) (ale rozhodně ne vždy!)

3. Jestli to jde nebo nejde nezávisí na náladě nebo chuti. Některá témata jsem vysloveně chtěla kreslit, ale nešlo to, šla spousta věcí do koše a zkoušela jsem to na vícekrát, než to dopadlo. Někdy se vám zase strašně nechce, ale donutíte se, sednete k tomu a – světe div se, vyšvihnete něco fakt bezva!

Takhle nějak si představuji, že odpovídají hudební skladatelé na otázku: A jak vznikal váš největší hit? Čekal jste takový úspěch? 🙂

4. Měsíc rychle uteče, ale je to dlouhá doba. Tohle je jedna série, jedna výzva, jeden zátah. Ale první a poslední obrázek, jako by k sobě ani nepatřily a byly už z jiné doby.