Na plenéru, výtvarném setkání s mými přáteli, které si užíváme každé léto (letos to bylo již po osmé!), jsem zkoušela znovu po pár letech zlacení. Tentokrát ale ne na dřevěné destičky, jak jsme to dělali před lety, podle postupu, který nás ještě učili na střední, ale na papír. Jde to taky, a vznikla tahle plzeňská kašna…
Na zlacení se používá buď tedy pravé plátkové zlato, anebo – v tomto případě zlatý metál. Napodobenina. Balíček, ve kterém se zlato prodává, obsahuje mini knížku z jemného průklepového papíru. Mezi každou dvoustránku je vložen jeden obdélníček plátkového zlata, jemného a lehkého jako papír. Takže nekýchat, ideálně nedýchat.
Nejjemnější alobal je proti tomu tvrdoň.
Zlato se (kamkoliv – na štuky v Národním divadle, na dřevěné desky, atd.) nanáší na podklad, který je ošetřený proti nasákavosti. Lepí se – nebo spíše jemně se pokládá – ještě navíc na vrstvu z lepidla Mixtion, které musí několik hodin zatuhnout, aby hezky lepilo.
Ten papír jsem trošku podcenila. Vykašlala jsem se na nějakou proti nasákavou ochranu, a Mixtion nanášela přímo na papír. Samozřejmě to začalo cekem festovně mastně prosakovat. Nu a taky to není zrovna nejzdravější záležitost, takže ta promaštěná část papíru, kde leidlo bylo, zasychala a smrděla pěkně dlouho. Příště to přetřu ještě před nanesením lepidla něčím fakt nenasákavým… minimálně latexem :)) Ale alespoň chápu, proč je u nanášení na štuk tak nutný klíh… Do té sádry by se, předpokládám, všechno lepidlo vsáklo tak rychle, že by z něj na povrchu nezbylo nic… (že jo, restaurátoři?) .
Tuhle techniku jsem se poprvé učila na střední škole. Dost mě to chytlo, je to zábavné a efektní. Opatrně ostrým řezákem odkrajujete z jemného lehoučkého čtverečku menší čtverečky a kousky, a ty pomalu kladete na lepivý podklad. Bylo to až meditační..! Každý soustředěně pracoval, nikdo nemluvil. Dýchali jsme zhluboka a pomalu, aby se nám kousky zlata nerozlétly po učebně. Ono to totiž moc nejde ani vzít do dvou prstů, tak jemné to je… Jde to opatrně nabrat na roztřepený štěteček a přenést na místo činu.
Tehdy jsme dostali každý jednu větší dřevěnou desku a malovali kopie starých gotických mistrů, hlavně tedy deskové obrazy z Karlštejna a jejich detaily:
Kristus na hoře Olivetské, detail, kaple sv. Kříže Karlštejn. zdroj: Wikipedia, via: Národní galerie v Praze
Móda a záměry se v tomhle mění, nicméně – známkou kvality bylo, když jste dokázali pokládat plátky zlata tak, aby byly jednotlivé nakrájené kousky od sebe rozeznat. Dobře vidět je to na té plzeňské kašně 🙂
PS: to v krabičce na obrázku není metál v prášku, to je skutečný potravinářský zlatý prášek echt gold gourmet, Petrovo zlato na pocukrování steaků.
… A zlacení to určitě nebylo poslední 🙂 Mějte se!
